Vzpomínky na ZŠ V Olšinách: Příběhy maminky a dcery

První vzpomínky na Starou školu přinášejí osobní příběh dvou generací, které spojuje stejná základní škola ve Strašnicích. Paní Šmídová spolu s její maminkou vzpomínají na své školní roky v rozdílných obdobích, přičemž obě zažily krásné momenty a setkaly se s nezapomenutelnými učiteli. Škola, která prošla mnoha změnami včetně socialistické modernizace, si podle nich i přes různé transformace udržela své kouzlo. Jejich text nostalgicky mapuje minulost, ale také přejí budoucím školákům, aby i oni si s nádhernou a historickou školní budovou spojovali jen to nejlepší.

Nedalo nám, nezareagovat na výzvu ke znovu otevření zrekonstruované, naší milované Staré školy. Máme s mojí maminkou to štěstí, že jsme jí navštěvovaly obě, byť v rozmezí dvaceti tří let, ale mnohé bylo stejné, i včetně několika učitelů. Škola procházela během let mnoha změnami, někdy bohužel, za cenu socialistické modernizace, s velmi necitlivým dopadem.

Moje maminka Jana Hlaváčková, rozená Komárková (rok narození 1944), začala Starou školu navštěvovat od třetí třídy v roce 1953, kdy se s rodiči přistěhovali do Prahy z Opavy. Dědeček byl důstojníkem, a tak vystřídali během jejího dětství několik měst, což není pro dítě jistě vůbec jednoduché. V Praze se pak usadili na trvalo. Okolí tenkrát vypadalo zcela jinak než dnes. Bydleli v ulici Mrštíkova č.p. 6, v bytovém domě ve stylu art deco, směrem k Ruské ulici. Denní cesty do školy Mrštíkovou ulicí, okolo zdejších krásných vilek, zakončené majestátní secesní dominantou Strašnic, se musely podepsat na duši každého dítěte.

Ve vzpomínkách na učitelský sbor kraluje mezi všemi, pan učitel Jaroslav Komárek. Zcela nepřehlédnutelná charismatická postava, svojí výškou, vlasy a vousy, ale hlavně obrovským smyslem pro humor a citem k duši žáka. Jeho přístup k vyučování byl zcela netradiční a děti jej milovali. Sám měl za sebou nelehká životní období, prošel i koncentračním táborem. Maminka vzpomíná, že někdy vytáhl děti z hodiny ven ze školy, na školní zahradu, kde se pak učili nebo si povídali. Možná sympatií i shodou příjmení, se pan učitel Komárek začal přátelit s mojí babičkou a dědečkem, a tak i mé dětství bylo obohaceno jeho návštěvami u nás doma. Nikdo tak intenzivně nezvonil na dveře a nikdo nedonesl tolik energie a humoru, jako právě on. Mne už bohužel neučil. Škoda je, že dnešní děti nemohou mít takové osobnosti za vzor. I pokud by se vzácně vyskytly, dnešní doba učitele natolik omezuje předpisy, že mají svázané ruce. Pro maminku byla také nezapomenutelná paní učitelka Sokolová, která učila literaturu. Maminka vzpomíná, že vždy prvního září měl pan ředitel školy Tikalský, projev k žákům na dvoře školy, kdy k nim promlouval z balkonku u věže.

Já jsem začala navštěvovat Starou školu hned od prví třídy, pod jménem Petra Hlaváčková (rok narození 1966). Měla jsem za třídní, paní učitelku Holmanovou, starší upravenou dámu, v tmavých šatech, tak jak bylo asi dříve zvykem. Ve vzpomínkách mám v zimních měsících chladno ve třídách, kdy bylo běžné učit se v kabátech a botách. Také jsme měli štěstí na uhelné prázdniny. O poledních pauzách, když byl sníh, jsme se chodili klouzat přes ulici v Olšinách, se svahu u protějšího Bečvářova statku. V mokrém oblečení jsme pak absolvovali odpolední vyučování, posilněni veselými zážitky.

Ze všech učitelů nejraději vzpomínám na paní učitelku Vlachovou a na druhém stupni zcela nejvýraznější osobnost, třídní paní učitelku Alenu Krobovou. Měla nás na matematiku a zeměpis, ale její způsob výuky obohacený humorem a spoustou vyprávění z osobního života, ve mne nechal hlubokou stopu. Často si na ní vzpomenu, když projíždím Zahradní město, kde v Jabloňové ulici bydlela, nebo při cestách v západních Čechách, kde trávila moc ráda čas na své chalupě u Přimdy. Měli jsme jí velmi rádi.

Druhou velice výraznou osobností, i když z velké části dětmi absolutně neoblíbenou, byla paní ředitelka Havlová. Vysoká, štíhlá dáma s krátkými vlasy, vždy neuvěřitelně luxusně a elegantně oblečená. V žácích ovšem vyvolávala děs svojí až tyranskou přísností a zapáleností pro Sovětský Svaz a jeho jazyk. Po dovolené v Moskvě, nám vyprávěla s nadšením o tom, jak v SSSR staví domy od shora, od střechy. To nás opravdu všechny překvapilo a vrtá mi to hlavou do dnes J. Budiž ale paní ředitelce ke cti, že mé znalosti ruského jazyka, ohromovaly profesory i na střední škole a vystačila jsem si se základy od ní, až k maturitě. Škoda jen, že tato píle nebyla směrována k některému z jiných světových jazyků. Pravdou tedy je, že metr na děti, má také svůj význam.

V osmé třídě jsme zažili bolestné rozdělení naší školy na dvě části. Polovina objektu byla nově určena pro žáky Zvláštní školy. Smutné bylo, že dva ročníky musely být spojeny a část našich spolužáků byla přeřazena z kapacitních důvodů na okolní základní školy. Já jsem měla ale štěstí, že jsem zůstala.

Jedno z nejhezčích období bylo, myslím, v osmé třídě, kdy jsem chodila na taneční kroužek ve škole, který vedla dcera, hrozně hodné paní učitelky Prokešové, se svým tanečním partnerem. Učili nás klasické i moderní tance a byli oba tak skvělí. Tančili jsme na úžasnou hudbu, o kterou se staral jejich kamarád. Do dnes vzpomínám, když slyším ty známé hity, které se dostávaly do republiky různými toky. Ještě jednu velkou přidanou hodnotu, tento kroužek měl. Konal se navečer, kdy už byla škola úplně prázdná, z velké většiny zhasnutá. To nám zvídavým umožnilo prohlédnout si všechny prostory jako třeba věž s točitým schodištěm, velikou půdu se starými lavicemi a s hodinami nad hlavním vchodem z opačné strany. V zimním tmavém období, když byl venku sníh, působilo všechno velmi tajuplně.

S mojí maminkou pevně doufáme, že se rekonstrukce naší milované Staré školy zdaří co nejlépe. Dětem přejeme, ať na nich tato kouzelná historická budova zanechá určitou kultivovanost a smysl pro krásu, kterou měli naši předci a s tím ji jistě i budovali. Všem dětem i učitelům držíme palce a těšíme se až naše oko spočine na této krásné stavbě, která začne po letech splňovat opět svoji funkci. Hodně štěstí Naše drahá školo!