Rozhovor s Ing. Tomášem Pekem k zápisu budovy školy mezi kulturní památky

V roce 2014 se Ing. Pek zasadil, aby se stará Strašnická škola zařadila mezi kulturní památky. Jak probíhal tento náročný proces, jaké kroky bylo třeba podniknout a co ho osobně vedlo k rozhodnutí tuto budovu ochránit?

Vy jste se v roce 2014 osobně zasadil o to, aby se stará Strašnická škola oficiálně stala kulturní památkou. Co všechno tento proces zápisu mezi kulturní památky obnášel a jak jste se cítil, když se to povedlo?

Velkou práci dalo shromáždit všechny důležité a potřebné materiály – od plánů budovy, přes archivní dokumenty o vzniku i provozování školy, až po roli školy v pražském povstání. Všechno mi to zabralo v podstatě více než rok práce. Vzhledem k tomu, že jsem působil v památkové péči, snažil jsem se provést odůvodnění zápisu školy mezi kulturní památky maximálně odborně, aby ministerstvo kultury o prohlášení mohlo rozhodovat co nejrychleji a mělo s tím co nejméně práce. To se naštěstí podařilo – prohlášení kulturní památkou bylo vskutku expresní, v řádu několika málo měsíců. Mé podkladové materiály si následně národní památkový ústav ponechal jako základ informační báze o této památce.

Mohl byste popsat, co vás motivovalo k podání návrhu na její záchranu? Jaký byl váš osobní podnět k tomu, aby se stará Strašnická škola stala kulturní památkou?

Moje motivace byla řekněme objektivní, odborná a v neposlední řadě i osobní. Vadilo mi, že budova dlouhodobě chátrá, a že s tím chátráním vlastně zaniká i odkaz na roli školy v pražském povstání. Dalším důvodem, tím osobnějším, byla určitá míra nostalgie. Ve dvacátých letech minulého století zde chodil do školy můj dědeček, který si zde navíc o dvacet let později chodil pro rozkazy jako aktivní účastník pražského povstání.

Budova byla léta nevyužívaná, dokonce se zvažoval její převod na administrativní prostory, konkrétně se jednu dobu mluvilo o tom, že by tam mohla sídlit radnice Prahy 10. Co způsobilo změnu rozhodnutí a návrat ke školnímu účelu?

Důvodů, proč na místě obnovit, respektive zachovat, školu, bylo více. Tím nejdůležitějším je poměrně logicky fakt, že škola byla opravdu velkoryse navržena a nebyl důvod měnit její využití. Zároveň byla k dispozici prvotní studie na obnovení základní školy a co si budeme povídat, při současném nárůstu demografické křivky jsou školská zařízení jedním z nejdůležitějších veřejných témat. Dalším důvodem, proč vdechnout život staré Strašnické škole v jejím původním účelu, byly i tehdejší snahy o rekonstrukci sídla radnice v areálu Vlasta, a tudíž nebyl takový tlak na to, starou školu a její okolí předělat na radnici.

Jakým největším výzvám jste čelili během procesu obnovy školy? Byly zde nějaké nečekané komplikace, které rekonstrukci zdržely nebo jinak ztížily?

Nejnáročnější výzvou bylo to, že se politické reprezentace po čtyřech letech mění a projekty, které přesahují jedno volební období, to mají složité. To se samozřejmě týkalo i projektu rekonstrukce ZŠ V Olšinách. Každá politická reprezentace si do rekonstrukce něco přidala nebo odebrala a výsledný produkt je do jisté míry kompromisem. Je mi líto, že nedošlo k realizaci využití nádherného podkroví jako místa pro družinu, případně pro jiné komunitní setkávání. Kdyby na projektování bylo více času, asi bychom se pokusili jinak řešit parkování. Změnou projektu také došlo k odstranění plánované přístavby šaten. Také řešení přístupu do školy od severu (ulice Mrštíkova) by bylo pro děti pravděpodobně vhodnější než z rušnější ulice V Olšinách, ale to už jsou jen drobnosti. Samozřejmě nic z toho, co zde uvádím, neznamená, že nejsem na rekonstrukci školy pyšný. Naopak, jsem velmi rád, že se takový velký projekt podařilo dotáhnout i přes více volebních období, a nyní už se mílovými kroky blížíme vytouženému cíli, kterým je opětovné zprovoznění školy.

Co jsou klíčové prvky rekonstrukce, které ctí historický ráz budovy, a co je zcela nové? Jak jste se snažili najít rovnováhu mezi moderními požadavky na výuku a historickými prvky školy?

Je nutno podotknout, že škola nebyla v nějakém zásadně žalostném stavu, minimálně co se hlavní konstrukce týče. Obnovu mohl činit složitější fakt, že je škola složená ze dvou, slohově různých částí. Nicméně z památkového pohledu se nejednalo o nadmíru složitý či neřešitelný úkol. Jen se muselo postupovat dostatečně citlivě, a to si žádalo svůj čas. Snažili jsme se, minimálně zvenku, plně zachovat a doplnit dle historických pramenů stavbu od oplocení až po secesní hromosvody. Interiéry budovy však bylo nutné obnovit pro nové standardy výuky. Každopádně se všemi změnami památkáři souhlasili, bez toho by to nešlo.

V jakém stavu byla budova, když jste začali s rekonstrukcí, a jaké restaurátorské práce byly podle vás nejkomplikovanější?

Asi nejhorší bylo zjištění, že stropy v modernistické části jsou neúnosné a T nosníky/desky musely být dodatečně zpevňovány. Na budově jako takové nebyly prováděny žádné zcela mimořádné restaurátorské zásahy, které by se vymykaly z nějakých standardů pro takový typ staveb. Jednalo se o poměrně běžné, byť časově náročné, stavební práce.

Co vás nejvíce těší na tom, že škola bude znovu otevřena a plně funkční po tak dlouhé době?

Nejvíce mě samozřejmě těší návrat k původnímu využití. Musíme si uvědomit, že tato škola vznikla v roce 1908, ještě za Rakouska-Uherska, pro samostatnou obec Strašnice, a tudíž se s ní pojí dlouhá tradice a historie. Jsem opravdu velmi rád, že jsme dosáhli toho, aby platil nápis na škole, který zní: „NAŠIM DĚTEM“.

Vnímáte starou Strašnickou školu jako symbol širší obnovy a revitalizace oblasti okolo metra Strašnická, která dnes působí takovým neútulným dojmem?

Celé centrum starých Strašnic bylo nenávratně změněno stavbou metra. S tím se musíme smířit. Zásadní změny tohoto veřejného prostoru by byly možné jen s celkovou rekonstrukcí stanice metra, a s tím asi počítat nemůžeme. Doufám, že k nějakému zútulnění pomůže lokální revitalizace tohoto prostoru, kterou městská část plánuje. Bylo by také vhodné dořešit přestavbu Barči (KD Barikádníků), což je také jeden ze strašnických symbolů. V tomto případě je však nejprve potřeba najít širokou politickou shodu na způsobu obnovy tohoto tradičního kulturního domu.

Závěrem, co byste popřál staré Strašnické škole do budoucna?

Škole bych chtěl popřát dobré učitele a správce, aby se jí dostalo dobré péče v budoucnosti a byla tu s námi ještě minimálně další století. Věřím, že se nám podaří rozjet opravdu kvalitní školské zařízení, do kterého se budou děti těšit. Architektonické kvality i samotná historie této školy mohou být pro žáky samy o sobě inspirativní.